Pro většinu lidí je ekonomika velmi praktická záležitost. Nehodnotí ji podle makroekonomických tabulek, ale podle toho, kolik jim zůstane z výplaty po zaplacení běžných výdajů. Pokud mají pocit, že jejich příjmy rostou rychleji než ceny, ekonomika funguje. Pokud se naopak životní náklady vzdalují příjmům, žádná statistika je nepřesvědčí o opaku. Právě v tomto bodě se stále výrazněji rozchází vnímání amerických domácností a rétorika prezidenta Donalda Trumpa.
Trump opakovaně tvrdí, že z americké ekonomiky znovu udělal světovou jedničku. Svá slova opírá o růst příjmů z cel, masivní investiční sliby firem a států a o obraz Ameriky jako země, do níž proudí biliony dolarů kapitálu. Problémem ale není samotný ekonomický růst. Problémem je, že tento růst se zatím nepromítá do dostupnosti života běžných Američanů, kteří stále čelí vysokým cenám bydlení, potravin i služeb.
Základ Trumpova sdělení je konzistentní. Prezident opakuje, že cla a obchodní politika přinášejí do státní pokladny stovky miliard dolarů a že firmy slibují bezprecedentní objemy investic na území Spojených států. Tyto peníze mají podle něj dokazovat, že ekonomika je silná a že země bohatne rychleji než kdykoli v minulosti.
Trump často zdůrazňuje, že Spojené státy dnes „vydělávají biliony dolarů“ a že takový příliv kapitálu svět ještě neviděl. Tento obraz porovnává s obdobím předchozí administrativy, které vykresluje jako ekonomicky slabé. Faktem je, že příjmy z cel skutečně vzrostly a že řada firem oznámila nové investice v oblasti výroby, infrastruktury nebo umělé inteligence. To samo o sobě není zanedbatelné a z makroekonomického hlediska to představuje pozitivní impuls.
Trumpova administrativa navíc tvrdí, že tyto dodatečné příjmy mohou financovat daňové škrty, jednorázové stimulační platby a dokonce pomoci se snižováním obrovského státního dluhu. V jeho pojetí jde o jednoduchý mechanismus: vyšší příjmy státu vytvoří prostor pro úlevy domácnostem a posílí dlouhodobou stabilitu ekonomiky.
Zásadní slabinou této logiky je čas a měřítko. Příjmy z cel, jakkoli zvýšené, se pohybují v řádu stovek miliard dolarů ročně. V ekonomice o velikosti přibližně 30 bilionů dolarů jde o relativně malou částku. Nestačí na systematické financování rozsáhlých daňových úlev, natož na výrazné snížení státního dluhu, který se pohybuje kolem 38 bilionů dolarů.
Ještě důležitější je ale fakt, že žádný z těchto mechanismů nepřináší okamžitou úlevu domácnostem, které se nyní potýkají s vysokými životními náklady. Investiční sliby se mohou realizovat až za několik let – a také se vůbec realizovat nemusí. Historie ukazuje, že oznámené investice často zůstávají pouze na papíře nebo nahrazují projekty, které by firmy uskutečnily tak jako tak.
Navíc cla, která jsou jedním z hlavních zdrojů dodatečných příjmů, přímo zvyšují ceny dováženého zboží. To znamená, že spotřebitelé platí více právě v oblastech, kde už dnes pociťují největší tlak. Z pohledu domácností tak cla dostupnost nezlepšují, ale naopak ji zhoršují, což podkopává celé politické poselství administrativy.
Americká ekonomika jako celek může vykazovat solidní růst, silné investice a vysokou spotřebu. Přesto se stále více Američanů domnívá, že se jejich životní úroveň nezlepšuje. Tento rozpor bývá popisován jako ekonomika „windchill“ – na papíře teplo, v realitě chlad. Lidé vnímají, že jejich peníze ztrácejí hodnotu rychleji, než rostou jejich mzdy, a tento pocit přebíjí jakákoli makroekonomická data.
Trumpův problém spočívá v tom, že mluví jazykem firemních výsledků, nikoli jazykem domácností. Zdůrazňuje růst příjmů státu, investice a návrat továren, ale tyto argumenty nedokážou oslovit lidi, kteří řeší, zda si mohou dovolit nájem, zdravotní péči nebo běžný nákup. Odmítání tohoto pocitu jako „podvodu“ nebo „švindlu“ navíc působí, jako by administrativa bagatelizovala reálné problémy voličů.
Ekonomika není jen soubor čísel a grafů. Ekonomika jsou lidé a jejich každodenní zkušenost. Dokud se politická rétorika nezačne soustředit na dostupnost a reálnou kupní sílu, zůstane i silný růst zdrojem frustrace, nikoli důvěry. V tomto smyslu Trump možná řeší ekonomiku jako celek správně, ale řeší špatný problém.
