Poslední zpráva o zaměstnanosti v USA obsahovala několik zvláštností souvisejících s uzavřením vlády, ale přes veškerý „hluk“ z ní vystoupil jeden opakující se motiv: americký trh práce uvízl v rutině. Zaměstnavatelé sice stále nabírají, jenže tempo růstu zaměstnanosti patří k nejslabším za poslední dvě desetiletí. Výsledkem je prostředí, které působí stabilně jen na první pohled. V praxi se rozvíjí dynamika „nízký nábor, nízké propouštění“, která snižuje šanci na rychlé zlepšení situace pro lidi hledající práci a současně tlumí přirozenou mobilitu trhu.
V listopadu se tento vzorec znovu potvrdil. Míra nezaměstnanosti vzrostla částečně proto, že více lidí začalo práci aktivně hledat, ale nenašlo ji. Zároveň narostla dlouhodobá nezaměstnanost, přibylo demotivovaných pracovníků a ekonomické rozdíly se dále prohloubily. Jinými slovy: celkový obraz trhu práce může působit „bez paniky“, jenže pod povrchem se hromadí signály, že část lidí zůstává mimo a návrat je pro ně stále těžší.
Ekonom Dan North z Allianz Trade pro Severní Ameriku to popsal přímo: nábor podle něj není zmrazený, ale „pozastavený“, a lidé, kteří práci mají, se jí drží zuby nehty. V jeho interpretaci nejde o trh práce, který by se hroutil, ale o trh práce, který stagnuje. A to je pro domácnosti nepříjemný scénář: stagnace je méně viditelná než krize, ale umí být dlouhá a pro spodní část příjmového spektra i vyčerpávající.
Text zároveň připomíná důležitý paradox: i když trh práce ochladl, celá ekonomika stále roste slušným tempem a produktivita neklesla. V průměru přibylo asi 55 000 nových pracovních míst měsíčně, což podle ekonoma Joea Brusuelase z RSM US může odrážet „všeobecnou nejistotu“ vyvolanou výraznými změnami v obchodní a imigrační politice USA. Firmy tak sice nepřestávají fungovat, ale zároveň se zdráhají rozšiřovat týmy, dokud se nevyjasní pravidla hry.
Do toho přichází strukturální změna nabídky práce. Brusuelas poukazuje na to, že nabídka pracovní síly se zmenšuje, protože generace baby boomers stárne a odchází z pracovního trhu, a současně jsou na imigraci kladena další omezení. Tím se mění i to, kolik pracovních míst musí ekonomika „vyrobit“, aby se situace na trhu práce udržela stabilní.
Právě zde se objevuje pojem „breakeven rate“ zaměstnanosti, tedy zjednodušeně bod zvratu, při kterém tvorba míst stačí na udržení stabilních podmínek. Brusuelas odhaduje, že pro stabilitu je potřeba zhruba 50 000 nových zaměstnanců měsíčně. V takovém scénáři by ekonomika podle něj mohla růst přibližně o 2 %, finanční podmínky by byly v pořádku a inflace by se pravděpodobně trochu zmírnila. Z pohledu kapitálových trhů i širší ekonomiky může jít o rozumný výsledek, který „může trvat roky“.
Tento „rozumný“ makroobraz má ale sociální háček. Brusuelas upozorňuje na K-tvarovanou ekonomiku, tedy stav, kdy se výhody prosperity nerozdělují rovnoměrně. Bohatší domácnosti si vedou lépe než chudší domácnosti a při zpomalování náboru se tato nerovnováha může dále prohlubovat. Jinými slovy: stabilita na agregátu neznamená stabilitu pro všechny.
Velkou neznámou je v textu umělá inteligence a to, do jaké míry může změnit zaměstnanost. Ekonomové Pantheon Macroeconomics uvádějí, že v blízké budoucnosti budou otázky spojené s AI firmy dál nutit k opatrnosti při náboru. Nejde nutně o to, že by AI okamžitě „sebrala“ pracovní místa, ale o to, že nejistota ohledně dopadů vede management k vyčkávání.
Seema Shah z Principal Asset Management k tomu dodává, že dlouhodobé dopady na nahrazování pracovní síly a dynamiku mezd zůstávají otevřenou otázkou. Tedy: firmy i zaměstnanci tuší, že se něco mění, ale nikdo nemá jistotu, jak rychle a jak hluboko.
Další překážkou je podle docenta ekonomie Tylera Schippera nejen AI, ale i prosazování imigračních zákonů a širší politická nejistota. Schipper si klade otázku, za jakých podmínek by se trh práce mohl znovu rozběhnout, a část odpovědi vidí právě v politice. Zároveň otevřeně říká, že si jen těžko dokáže představit, že by se tyto problémy v dohledné době vyřešily. A pokud je K-tvarovaný obraz ekonomiky „na delší dobu“, cesta ven může být podle jeho slov paradoxně spíše recese, po níž by se situace teprve začala zlepšovat. Pro lidi „na spodní části písmene K“ je to přesně ten typ zprávy, který slyšet nechtějí.
Vedle scénáře setrvačnosti a možné degradace existuje i možnost, že se nábor znovu rozběhne. Ekonom Cory Stahle z Indeed Hiring Lab připomíná, že trh práce je jako velká loď: změny směru trvají. Potenciálním impulzem mohou být nedávné snížení úrokových sazeb Federálním rezervním systémem, jenže jejich dopad se obvykle projeví se zpožděním, přibližně po třech až pěti čtvrtletích. To je důležité: i kdyby měnová politika začala působit pozitivně, lidé hledající práci to nemusí pocítit hned.
Další proměnnou jsou změny politiky nebo cokoli, co sníží nejistotu, která letos drasticky omezila nábor nových zaměstnanců. Brusuelas zmiňuje také dopady daňového zákona, který má vstoupit v platnost v roce 2026. V širším pohledu se tedy rýsuje jednoduchý rámec: dokud se „mlha nejistoty“ nerozptýlí, firmy budou v náboru opatrné. Stahle to shrnuje tak, že nejistota kolem vývoje sazeb, cen a obecné politiky udržuje firmy v režimu váhání, a právě proto se trh práce může dál jevit jako stagnující.
Celkový obraz je tedy méně o jednorázovém šoku a více o dlouhém období nízké aktivity. Pro část společnosti to může znamenat relativní klid, pro jiné však vleklé čekání bez rychlého řešení. A to je důvod, proč se z „rutiny“ trhu práce může stát nový zdroj obav.
