Zatčení venezuelského prezidenta Nicolás Madura znovu otevřelo otázku, kterou globální ropný trh dlouhá léta odsouval na vedlejší kolej.
Totiž co by se stalo, pokud by se venezuelský ropný sektor začal postupně normalizovat pod silným vlivem Spojených států. Nejde o téma, které by mělo okamžitý dopad na ceny ropy, ale z dlouhodobého pohledu může zásadně změnit konkurenční dynamiku mezi producenty těžké ropy i ziskovost některých segmentů energetického řetězce.
Současný prezident USA Donald Trump v oficiálním prohlášení uvedl, že sankce na venezuelskou ropu zůstávají v platnosti. Zároveň však zdůraznil, že Spojené státy hodlají „velmi aktivně“ vstupovat do restrukturalizace venezuelského ropného sektoru, který podle něj vyžaduje desítky miliard dolarů investic do infrastruktury, jež je ve špatném technickém stavu. Administrativa tento přístup rámuje jako rekultivační projekt, přičemž naznačuje, že zapojené společnosti by mohly být odměněny přímým přístupem k ropným tokům.
Z čistě globální perspektivy zůstává Venezuela zatím marginálním hráčem. Její produkce dnes představuje zhruba jedno procento světové nabídky. Odhady poradenské společnosti Wood Mackenzie však ukazují, že investice ve výši 15 až 20 miliard dolarů by mohly navýšit těžbu o přibližně 500 tisíc barelů denně. V kontextu globální energetiky by šlo o relativně efektivní kapitálové nasazení, protože obnova existujících polí vychází zhruba o čtvrtinu levněji na barel kapacity než nové projekty v hlubokých vodách Guyany nebo Brazílie.
Přesto je zřejmé, že celý proces bude velmi pomalý. V nejbližších letech zůstanou hlavními hybateli cen ropy rozhodnutí kartelu OPEC+, objem ruského vývozu a vývoj globální poptávky. Změny v Caracasu proto nebudou krátkodobým cenovým katalyzátorem. První hmatatelné dopady by se naopak mohly objevit v downstream segmentu, tedy u společností zaměřených na zpracování ropy.
Krátkodobými vítězi případného sbližování USA a Venezuely by se mohly stát rafinérie na pobřeží Mexického zálivu. Venezuelská ropa je těžká a bohatá na síru, což přesně odpovídá konfiguraci tamních komplexních rafinérií. Sankce vůči Venezuele a Rusku v minulých letech donutily tyto provozy nahrazovat těžkou ropu dražšími nebo méně vhodnými alternativami, což v některých případech snižovalo marže. I relativně malé, ale stabilní dodávky z Venezuely by tak zlepšily flexibilitu nákupu surovin a celkovou ekonomiku provozu.
Podle dostupných údajů americké EIA směřovalo venezuelské surové ropy v říjnu pouze omezené množství, celkem zhruba 4,2 milionu barelů za měsíc, a to jen do několika rafinerií. Největším odběratelem byla společnost Valero Energy (VLO), následovaná Paulsboro Refining ze skupiny PBF Energy (PBF), dále Chevron (CVX) a Phillips 66 (PSX). Ve srovnání s celkovými objemy dovozů těchto rafinerií z Mexika, Kolumbie, Guyany nebo Kanady jsou venezuelské dodávky zatím zanedbatelné.
Pro rafinérie však není nutné, aby se Venezuela vrátila do role dominantního globálního dodavatele. I postupné, pojistitelné a obchodovatelné objemy venezuelské ropy by rozšířily nabídku těžké kyselé ropy a zlepšily marže v segmentech, kde se dnes pracuje s velmi omezeným výběrem vstupů. Z tohoto pohledu by šlo o nenápadný, ale stabilní pozitivní faktor.
Zcela odlišný obrázek se rýsuje v delším časovém horizontu u producentů těžké kanadské ropy z ropných písků. Právě zde by normalizace venezuelského exportu mohla znovu zavést konkurenci, která v posledních letech prakticky neexistovala. Venezuelská ropa je z hlediska kvality přímým konkurentem kanadské produkce a cílí na stejné americké rafinérie s koksovací kapacitou.
Kanada dnes vyváží do USA přibližně 3,3 milionu barelů ropy denně a kanadská ropa tvoří zhruba čtvrtinu vstupů amerických rafinerií. Dlouhodobá absence Venezuely pomohla kanadským producentům upevnit jejich pozici a těžit z globálního nedostatku těžké ropy. Tato situace však zároveň prohloubila závislost Kanady na americkém trhu, což je v Ottawě již dlouho vnímáno jako strategická zranitelnost.
Kanadské vlády se opakovaně snažily o diverzifikaci exportních tras. Nejvýraznějším krokem bylo rozšíření ropovodu Trans Mountain, které otevřelo omezený přístup na asijské trhy. Přesto zůstává většina produkce z Alberty navázána na USA. Ambicióznější projekty, jako ropovod k atlantickému pobřeží, zůstávají politicky i ekonomicky problematické a jejich realizace v tomto desetiletí je nepravděpodobná.
To vytváří dlouhodobé riziko pro kanadské producenty obchodované na amerických burzách, jako jsou Suncor Energy (SU), Cenovus Energy (CVE), Canadian Natural Resources (CNQ) či Imperial Oil (IMO). Venezuelská ropa nepředstavuje hrozbu pro jejich zisky v roce 2026, ale v delším horizontu by mohla omezit cenovou prémii za vzácnost těžké ropy a tím i marže ropných písků.
Američtí producenti břidlicové ropy zůstávají do značné míry izolováni. Jejich produkce je převážně lehká a není přímou náhradou za venezuelskou těžkou ropu. Jejich ekonomika se proto bude i nadále odvíjet spíše od produktivity vrtů, nákladové struktury a celkové úrovně cen ropy než od geopolitických změn ve Venezuele.
