Prezident Donald Trump nedávno prohlásil, že americké společnosti získají přístup k rozsáhlým venezuelským zásobám ropy. Tento krok okamžitě přitáhl pozornost energetického sektoru, ale ropa není jediným důvodem, proč se Venezuela znovu objevila na strategické mapě Washingtonu. Administrativa i odborníci upozorňují, že země může disponovat také významnými, avšak do značné míry neověřenými zásobami nerostných surovin, které jsou klíčové pro moderní průmysl, technologie i obranu.
Právě tyto suroviny – kritické minerály a potenciálně i prvky vzácných zemin – hrají stále důležitější roli v debatách o národní bezpečnosti Spojených států. Otázkou však zůstává, zda je Venezuela schopna a ochotna stát se spolehlivým článkem amerického dodavatelského řetězce, nebo zda jde spíše o teoretický potenciál, který se v praxi jen obtížně promění ve skutečnou strategickou výhodu.
Vedle ropy se Venezuela dlouhodobě zmiňuje jako země s možnými ložisky různých kovů a minerálů. Odborníci upozorňují, že kromě tradičních surovin může jít i o kritické minerály, které jsou zásadní pro výrobu elektroniky, baterií, obranných systémů či obnovitelných zdrojů energie. Problémem je, že množství těchto zdrojů ani jejich ekonomická životaschopnost nejsou spolehlivě doloženy.
Důvodem je především dlouhé období politické nestability a nedostatečného průzkumu. Více než dvě dekády vlády Huga Cháveze a Nicoláse Madura podle analytiků vytvořily výraznou mezeru v dostupných geologických datech. Zahraniční investice do průzkumu byly omezené a státní instituce často neposkytovaly transparentní informace o skutečném rozsahu ložisek.
Přesto se odborníci shodují, že Venezuela pravděpodobně disponuje zdroji některých významných minerálů. Patří mezi ně například koltan, z něhož se získávají tantal a niob, nebo bauxit, který může obsahovat hliník a gallium. Tyto prvky jsou podle amerických úřadů považovány za kritické z hlediska ekonomiky i bezpečnosti. Už v roce 2009 Chávez hovořil o objevu velkých ložisek koltanu, přezdívaného „modré zlato“, nicméně tyto informace nebyly nikdy nezávisle potvrzeny v dostatečném rozsahu.
Situaci dále komplikuje fakt, že v řadě těžebních oblastí působí ozbrojené skupiny a partyzáni, kteří se zapojují do nelegální těžby, zejména zlata. To výrazně zvyšuje bezpečnostní rizika pro jakékoli zahraniční společnosti a činí legální těžbu problematickou bez dlouhodobých garancí stability.
Americká geologická služba označuje zhruba 60 kritických minerálů jako zásadní pro ekonomickou a národní bezpečnost Spojených států. Tento seznam zahrnuje širokou škálu surovin – od mědi, kobaltu a niklu až po prvky vzácných zemin, jako jsou cer, neodym či dysprosium. Tyto materiály jsou nezbytné pro běžné spotřební technologie, ale i pro vysoce specializované vojenské systémy, včetně laserů, stíhacích letounů nebo raket.
Přestože se často mluví o „vzácných“ zeminách, samotné prvky nejsou podle odborníků v zemské kůře nijak výjimečné. Skutečný problém spočívá v jejich těžbě a rafinaci, která je technologicky náročná, energeticky intenzivní a environmentálně problematická. Právě zde vstupuje do hry Čína.
Podle Mezinárodní energetické agentury se Čína v roce 2024 podílela na více než 90 % světové rafinace prvků vzácných zemin. Díky dlouhodobým státním dotacím, expanzi průmyslu a méně přísným environmentálním pravidlům si vybudovala téměř monopolní postavení. I kdyby se tedy americké firmy rozhodly těžit tyto suroviny ve Venezuele, velmi pravděpodobně by je musely posílat k dalšímu zpracování právě do Číny.
To zásadně snižuje strategickou hodnotu takového kroku. V posledních letech navíc Peking během obchodních sporů zavedl omezení vývozu některých kritických materiálů, což zvýšilo obavy USA o bezpečnost dodavatelských řetězců. Odborníci proto upozorňují, že vybudování alternativy k čínské rafinační kapacitě je otázkou let až desetiletí, nikoli rychlého politického rozhodnutí.
Z pohledu Washingtonu může Venezuela na první pohled působit jako lákavý zdroj nejen ropy, ale i dalších strategických surovin. Realita je však mnohem složitější. Země se potýká s kombinací nedostatečných dat, chybějící infrastruktury, nekvalifikované pracovní síly, organizovaného zločinu a nestabilního politického prostředí. To vše výrazně omezuje její schopnost stát se spolehlivým dodavatelem kritických minerálů.
Analytici upozorňují, že i kdyby se podařilo identifikovat ekonomicky využitelná ložiska, jejich rozvoj by vyžadoval masivní investice, dlouhodobé bezpečnostní záruky a stabilní regulační rámec. Bez těchto faktorů zůstane potenciál Venezuely spíše teoretický. Navíc energeticky náročná těžba a zpracování vzácných zemin by mohly mít výrazné negativní dopady na životní prostředí, což by dále komplikovalo politickou i společenskou přijatelnost projektů.
Z těchto důvodů se většina odborníků shoduje, že ačkoli Venezuela může disponovat zajímavým geologickým potenciálem, v příštím desetiletí pravděpodobně nehraje významnou roli v globálním dodavatelském řetězci kritických minerálů. Pro Spojené státy tak zůstává spíše okrajovým, než zásadním řešením jejich strategických surovinových potřeb.
