Ještě na jaře loňského roku zaznívala z Bílého domu sebevědomá prohlášení o návratu americké výroby.
Prezident Donald Trump tehdy označil zavedení rozsáhlých cel za zlomový moment, který měl přivést továrny zpět do Spojených států a nastartovat nový cyklus růstu pracovních míst ve výrobním sektoru. Administrativa zároveň poukazovala na únorový přírůstek 10 000 pracovních míst a zdůrazňovala, že během posledního roku předchozí vlády zaniklo ve výrobě více než 100 000 pozic. Narativ byl jasný: cla jako nástroj obnovy průmyslové síly USA.
Vývoj v následujících měsících však ukázal odlišný obraz. Krátkodobé zlepšení rychle vystřídal návrat k poklesu zaměstnanosti a výrobní sektor se znovu ocitl pod tlakem strukturálních problémů, které sahají hluboko do minulosti. Data zveřejněná po oznámení cel naznačují, že očekávaný „bouřlivý návrat“ továren se zatím nekoná.
Po únorovém nárůstu začal počet pracovních míst ve výrobním sektoru znovu klesat již v květnu. Od dubnového oznámení celních sazeb bylo zrušeno celkem 72 000 pracovních míst, přičemž 8 000 z nich zmizelo jen v prosinci. Tento vývoj je v ostrém kontrastu s politickými sliby a ukazuje, že samotná obchodní ochrana nedokáže zvrátit dlouhodobý trend.
Podle Gordona Hansona, ekonoma a profesora městské politiky na Harvard Kennedy School, nejde o nový jev. Pokles zaměstnanosti ve výrobě podle něj pokračuje v liniích nastavených dávno před současnou administrativou. Od konce 70. let zmizely ve Spojených státech miliony výrobních pracovních míst, a to v důsledku kombinace několika silných faktorů: automatizace, dlouhodobých dopadů obchodu s Čínou a nedostatečné průmyslové strategie zaměřené na obnovu výrobních kapacit.
Cla podle Hansona tyto problémy nejenže neřeší, ale v některých případech je mohou dokonce prohlubovat. Omezují sice konkurenci levných dovozů, zároveň však zvyšují náklady na klíčové vstupy, které americké továrny potřebují.
Typickým příkladem jsou výrobci elektromobilů. Americké továrny jsou závislé na bateriích a komponentech z prvků vzácných zemin, které se z velké části dovážejí. Některé části výrobního řetězce se v USA jednoduše nenacházejí, a cla tak místo podpory domácí produkce zvyšují vstupní náklady. Výsledkem je tlak na marže a menší ochota firem rozšiřovat výrobu či nabírat nové zaměstnance.
Ještě složitější je situace v odvětvích, která Spojené státy opustila již před desítkami let, například v oděvním a textilním průmyslu. Jak upozorňuje Hanson, mnoho těchto sektorů „prostě podstatně zmizelo“. Neexistuje zde dostatečná infrastruktura ani kapacity, na kterých by bylo možné stavět rychlý návrat výroby. I kdyby cla teoreticky vytvořila prostor pro domácí produkci, chybí továrny, dodavatelé i kvalifikovaná pracovní síla.
K tomu se přidává nejistota spojená s proměnlivou celní politikou. Podle Deana Bakera, hlavního ekonoma Centra pro ekonomický a politický výzkum, je pro podniky obtížné plánovat investice v prostředí, kde se sazby mění a hrozby cel se objevují a mizí během několika dní. Nejistota sama o sobě působí jako brzda: firmy raději odkládají investice i nábor, dokud není jasné, jaká pravidla budou platit.
Úbytek pracovních míst ve výrobě se odehrává v širším kontextu zpomalujícího růstu zaměstnanosti v celé ekonomice. Nová pracovní místa vznikají především v sektorech zdravotní péče a sociální pomoci, zatímco průmysl zůstává stranou. Předseda Fedu Jerome Powell navíc upozornil, že federální statistiky mohly v posledních měsících nadhodnocovat celkový růst zaměstnanosti až o zhruba 60 000 míst měsíčně. Pokud by se tato revize potvrdila, skutečný stav výrobního trhu práce by byl ještě slabší, než naznačují předběžná data.
Ekonomové se shodují, že je příliš brzy s jistotou tvrdit, zda by bez celních opatření bylo ve výrobě více pracovních míst. Zároveň však neexistuje žádný důkaz, že by cla vedla k jejich návratu. Vývoj zaměstnanosti spíše odpovídá dlouhodobému strukturálnímu posunu americké ekonomiky.
Otázka návratu výroby není nová a netýká se pouze současné administrativy. I předchozí vláda hovořila o renesanci výrobních pracovních míst, zejména po masivním propadu v roce 2020. Zaměstnanost se sice postupně vrátila nad úroveň před pandemií, růst však byl nerovnoměrný mezi regiony a výrazně zaostával za dynamikou jiných odvětví. Analýza Economic Innovation Group z roku 2024 ukázala, že výroba zůstává strukturálně slabší složkou trhu práce.
Významné veřejné investice – od infrastrukturního zákona z roku 2021 přes zákon CHIPS z roku 2022 až po zákon o snížení inflace – sice vedly k prudkému nárůstu výdajů na výstavbu ve výrobním sektoru, avšak v roce 2025 tyto investice opět poklesly. Samotné kapitálové výdaje tak zatím nevedly k trvalému boomu zaměstnanosti.
Jak upozorňuje Robert Lawrence z Peterson Institute for International Economics, pokles podílu výroby na celkové zaměstnanosti je typickým jevem vyspělých ekonomik. Po určité fázi industrializace se zaměstnanost přesouvá do služeb, bez ohledu na to, zda má země obchodní deficit či přebytek. Spotřebitelé utrácejí úspory z levnějších výrobků za služby, kde vzniká více pracovních míst – přesně to se v USA projevilo růstem mezd ve zdravotnictví, gastronomii a sociálních službách.
Z tohoto pohledu se cla jeví spíše jako politický symbol než jako účinný nástroj obnovy výrobní zaměstnanosti. Spojené státy již vyzkoušely průmyslovou politiku i obchodní ochranu, aniž by dosáhly výrazného obratu trendu. Jak shrnuje Lawrence, pokles výroby jako zdroje pracovních míst pokračuje navzdory těmto snahám.
Celkový obraz je proto střízlivý: návrat továren v rozsahu slibovaném politickými prohlášeními zatím nenastal a strukturální síly formující americkou ekonomiku zůstávají silnější než krátkodobá obchodní opatření.
