Americký prezident Donald Trump necelé dvě hodiny před dalším půlnočním termínem ustoupil od hrozby zavedení vysokých cel na kanadské zboží. Spojené státy a Kanada podle něj dosáhly dohody, jejíž konkrétní podmínky však zatím podrobně nepopsal.
Obrat na poslední chvíli ukazuje, jakým způsobem Trumpova administrativa využívá cla nejen jako ekonomický nástroj, ale také jako prostředek vyjednávání se spojenci i protivníky. Aktuální spor s Kanadou tak není pouze otázkou zdanění dovozu v hodnotě 20 miliard dolarů.
Podstatnější je, zda může americký prezident hrozbou nových cel přimět jednoho z nejbližších obchodních partnerů Spojených států k ústupkům. Mezi požadavky patří například větší otevření kanadského trhu americkým zemědělcům nebo příznivější podmínky pro americké podniky.
Trump navíc několik dní před oznámením celní hrozby uvedl, že zvažuje cla jako způsob potrestání Kanady za údajně nedostatečné kroky proti kouři z lesních požárů, který se dostával do Spojených států. Nyní tvrdí, že prostřednictvím celní hrozby dosáhl také obnovení projektu ropovodu Keystone XL.
Používání cel se přitom během Trumpova druhého funkčního období změnilo. Nejvyšší soud letos zrušil jeho nejrozsáhlejší cla, čímž zároveň odstartoval proces vracení několika miliard dolarů. Firmám tento verdikt poskytl určitou úlevu od téměř nepřetržitého koloběhu změn obchodní politiky, který předtím trval přibližně rok.
Některým zaměstnavatelům to dokonce dodalo dostatek jistoty k rozšiřování pracovních sil. Předtím se náboru vyhýbali, protože chtěli mít dostatek hotovosti na úhradu cel. Klid však netrval dlouho. Trump následně pohrozil 50% clem na kanadské zboží v hodnotě 20 miliard dolarů, tentokrát s využitím obchodního zákona, který pro tento účel dosud použit nebyl.
Trumpův přístup k obchodní politice vychází z jeho přesvědčení, že systém globálního volného obchodu, který se rozvíjel po většinu období od konce druhé světové války, je zásadně chybný. Už během prezidentské kampaně v roce 2024 označil clo za nejkrásnější slovo ve slovníku.
Americkým voličům prezentoval cla jako nástroj schopný současně obnovit domácí výrobní sektor, přimět zahraniční státy k ústupkům a vytvořit rozsáhlé příjmy pro federální vládu.
Problém spočívá v tom, že všechny tři cíle není možné efektivně plnit současně. Pokud jsou cla používána jako silný prostředek diplomatického tlaku a obchod mezi zeměmi se kvůli nim výrazně omezí, klesá zároveň jejich schopnost generovat příjmy. Nejistota spojená s obchodní politikou může současně komplikovat rozhodování podniků o přesouvání výroby zpět do Spojených států.
Výrazným příkladem byl obchodní konflikt s Čínou. Trump loni zdůvodňoval nová cla snahou omezit tok fentanylu do Spojených států. Původní minimální sazba ve výši 10 % se postupně zvýšila na více než 100 %. Čína odpověděla podobně vysokými cly na americké zboží.
Vzájemný obchod se následně prakticky zastavil, což zabránilo očekávanému růstu celních příjmů. Zároveň je obtížné přesně určit, nakolik byla cla účinná při omezování obchodu s fentanylem. Čína podle amerického Úřadu pro potírání drog nadále představuje významný zdroj prekurzorových chemických látek, které mexické kartely používají při výrobě této drogy.
Nenaplnil se zatím ani Trumpův slib rozsáhlého oživení amerického průmyslu. Bílý dům poukazuje na mírné letošní zotavení zaměstnanosti ve výrobním sektoru a připisuje si za něj zásluhy.
Od ledna v americké výrobě přibylo přibližně 31 000 pracovních míst. Při pohledu na celé Trumpovo druhé funkční období je však bilance stále záporná. Americká ekonomika od jeho začátku přišla v čistém vyjádření přibližně o 62 000 pracovních míst ve výrobě.
Z dostupných údajů navíc není jasné, jak velkou roli sehrála cla v nedávném zlepšení zaměstnanosti.
Stejně jako jiné hospodářské politiky mají i cla své vítěze a poražené. Ve Spojených státech se jako forma ekonomické ochrany rozšířila už v 19. století, kdy měla mladým americkým podnikům poskytovat více času na vybudování konkurenceschopnosti vůči zavedeným zahraničním výrobcům.
Také dnes existují společnosti, které z agresivnější obchodní politiky těží. Jedním z příkladů je Cleveland-Cliffs (CLF) , jeden z největších amerických producentů oceli. Firma může zákazníkům účtovat výrazně vyšší ceny než přibližně před rokem, tedy před zavedením 50% cel.
Generální ředitel Lourenco Goncalves spojil zlepšení situace v poptávce po oceli a v automobilovém sektoru právě s obchodní politikou Spojených států. Cla označil za nejúčinnější průmyslovou politiku zavedenou v zemi za poslední generaci.
Vyšší příjmy amerických producentů kovů však současně znamenají vyšší náklady pro jejich zákazníky. Peníze, které podniky vydávají navíc za americkou ocel a další kovy, mohou následně chybět například na zaměstnanecké bonusy, příspěvky do penzijních plánů 401(k) nebo přijímání dalších pracovníků.
Podle nestranické organizace Tax Foundation odpovídala cla v roce 2025 průměrnému zvýšení daňového zatížení o 1 000 dolarů na domácnost.
V rámci dohody, kterou Trump dokončuje s kanadským premiérem Markem Carneym, by nyní mohla být snížena cla na kanadskou ocel, hliník a automobily. Pro běžného Američana, který není přímo spojen s těmito odvětvími, však pravděpodobně nepůjde o změnu, kterou by okamžitě pocítil.
Firmy totiž už část vyšších nákladů souvisejících s obchodní politikou promítly do svých cen. Spotřebitelé tak mohou nadále platit určitou prémii i v případě, že některá konkrétní cla budou snížena.
Právě nejistota se stala jedním z nejstálejších prvků americké obchodní politiky. Firmy musí počítat nejen se současnými celními sazbami, ale také s možností jejich rychlých změn, nových hrozeb a dohod uzavíraných krátce před termínem jejich zavedení.
Trumpova strategie se tak v určitém směru posunula. Nejrozsáhlejší část jeho původní celní politiky zrušil Nejvyšší soud a prezident nyní častěji využívá hrozbu nových cel jako páku při konkrétních jednáních. Případ Kanady ukazuje, že samotná hrozba může být součástí snahy získat obchodní nebo politické ústupky, aniž by vysoká cla nakonec skutečně vstoupila v platnost.
Základní cíl se ale nezměnil. Trump nadále považuje cla za prostředek, kterým mohou Spojené státy chránit domácí podniky a současně využívat velikost svého trhu k získávání výhod od obchodních partnerů. Výsledky této strategie však nejsou jednoznačné: některá americká odvětví z ochrany profitují, zatímco jiné podniky a spotřebitelé nesou vyšší náklady.
