Obnova venezuelského ropného průmyslu se ukazuje jako podstatně složitější, než americký prezident Donald Trump očekával. Po lednové operaci, která vedla k dopadení Nicoláse Madura, Trump předpovídal příliv nových investic do dlouhodobě oslabeného ropného sektoru země. Kapitál však zatím přichází pomalu.
Problémem není pouze stav samotného odvětví. Po více než deseti letech špatného řízení je řada existujících ropných vrtů ve špatném technickém stavu a infrastruktura potřebuje rozsáhlé investice. Venezuelská ropa je navíc obtížná a nákladná na těžbu, což dále zvyšuje částky potřebné k obnovení produkce.
Ještě významnější překážkou je politická nejistota. Velké světové ropné společnosti mají zkušenosti z období prezidentů Huga Cháveze a Nicoláse Madura, během kterého sledovaly hospodářský úpadek země a v některých případech přišly o svůj majetek. Současná vláda vedená Delcy Rodríguez, která působila jako Madurova viceprezidentka, proto pro řadu manažerů nepředstavuje dostatečně výrazný odklon od minulosti.
První významnější investice se přesto začínají objevovat. Chevron (CVX) ve středu oznámil závazek investovat 7 miliard dolarů, což má společnosti umožnit více než zdvojnásobit její venezuelskou produkci. Pro rozsáhlejší obnovu jednoho z nejdůležitějších sektorů venezuelské ekonomiky však bude potřeba podstatně více kapitálu.
Spojené státy mají při snaze urychlit obnovu venezuelského ropného sektoru v zásadě dvě možnosti. První cestou by bylo prosazovat co nejrychlejší volby, které by vedly ke vzniku demokraticky zvolené vlády.
Nový prezident by mohl znamenat jasné přerušení vazeb na předchozí politické období a jednat s velkými zahraničními investory na základě skutečné politické legitimity. Pro společnosti zvažující dlouhodobé investice v řádu miliard dolarů by taková změna mohla výrazně zvýšit důvěru v budoucí stabilitu země.
Dialog podporovaný Spojenými státy o uspořádání nových voleb by však pravděpodobně trval delší dobu. Trump chce přitom americkým voličům před volbami v polovině funkčního období ukázat konkrétní a rychlé výsledky.
Demokraticky zvolená venezuelská vláda by navíc mohla pro Washington představovat další komplikaci. Venezuelská opozice sice není protiamerická, nový prezident by však získal vlastní politickou legitimitu a pravomoc určovat směřování země nezávisle na požadavcích Spojených států.
Trumpova administrativa proto zvolila jiný postup založený na přímém uzavírání obchodních dohod. Nejvýraznějším příkladem tohoto přístupu je dohoda s venezuelským podnikatelem Alejandrem Betancourtem, jednou z nejkontroverznějších postav tamního podnikatelského prostředí.
Spojené státy podle dohody získají 35% podíl v Betancourtově ropném podniku North American Blue Energy Partners. Společnost obdržela koncesi zahrnující 17 ropných polí, která představují přibližně pětinu venezuelských ropných rezerv.
Betancourt už současně jedná s investory o potenciálních transakcích souvisejících s těmito aktivy. Washington tak místo čekání na širší politickou transformaci vytváří strukturu, jejímž prostřednictvím by se soukromý kapitál mohl dostat k venezuelskému ropnému sektoru rychleji.
Z pohledu Bílého domu má zvolená struktura dvě hlavní výhody. První spočívá v tom, že ropné společnosti plánující investice ve Venezuele mohou jednat prostřednictvím Betancourtovy společnosti namísto státní ropné společnosti PDVSA.
Ta je vnímána jako pomalu fungující instituce, která může realizaci investic komplikovat. Americká administrativa naopak Betancourta považuje za člověka schopného projekty v náročném venezuelském prostředí skutečně prosadit.
Druhou výhodou je možnost nabídnout investorům určitou formu finančního zabezpečení. Některé společnosti před návratem do Venezuely požadovaly záruky, které by snížily riziko spojené s novými investicemi.
Americký podíl má být držen prostřednictvím Office of Strategic Capital při Pentagonu. Tento úřad disponuje prostředky, které mohou být využity k poskytování finančních záruk investorům nebo bankám, jež jejich projekty financují.
Právě kombinace přímého amerického kapitálového podílu a možnosti poskytovat záruky má zvýšit ochotu soukromých společností vstupovat na venezuelský trh. To by mohlo pomoci překonat část obav, které vznikly během předchozích desetiletí.
Dohoda však současně představuje výrazný příklad nového přístupu americké administrativy ke státnímu kapitalismu. Washington se v tomto případě nesnaží pouze vytvářet vhodné diplomatické nebo regulatorní podmínky pro soukromé investice, ale přímo vstupuje do podnikatelské struktury a získává majetkový podíl.
Právě tato skutečnost zároveň vytváří řadu problémů. Úplné podmínky dohody zatím nebyly zveřejněny a objevují se otázky ohledně jejího právního postavení ve Spojených státech i ve Venezuele. Demokraté v americkém Kongresu ji označují za zneužití pravomoci.
Kontroverze se netýkají pouze samotného zapojení americké vlády, ale také osoby Alejandra Betancourta. Trumpova administrativa argumentuje tím, že právě jeho schopnost prosazovat obchodní projekty ve složitém venezuelském prostředí je pro obnovu ropného sektoru důležitá.
Pro část venezuelské opozice je však Betancourt výrazně problematickou postavou. Patří ke skupině podnikatelů, kteří během vlády Huga Cháveze mimořádně zbohatli, v některých případech díky velmi výhodným dohodám.
Pro potenciální zahraniční investory tak vzniká zásadní otázka: zda současná dohoda dokáže přežít budoucí politickou kontrolu na obou stranách. Riziko by bylo obzvlášť významné v případě, že by se ve Venezuele uskutečnily volby a k moci přišla nová vláda.
Velké investice do ropného průmyslu mají dlouhodobý charakter. Obnova vrtů a infrastruktury vyžaduje značný kapitál a společnosti potřebují mít dostatečnou jistotu, že pravidla, na jejichž základě investují, zůstanou platná i po případné změně politického vedení.
Samotné finanční záruky proto nemusí odstranit základní problém. Venezuela nadále čelí krizi politické legitimity, která přímo ovlivňuje ochotu zahraničních společností zavázat v zemi kapitál na dlouhé období.
Chevron svou investicí ve výši 7 miliard dolarů ukazuje, že jednotlivé významné projekty jsou možné. Rozsáhlejší obnova venezuelského ropného sektoru však vyžaduje nejen peníze, ale také důvěru v politický systém, právní prostředí a dlouhodobou stabilitu uzavíraných dohod.
Nové volby by mohly vytvořit vládu s hlubší politickou legitimitou a nabídnout investorům jasnější přerušení vazeb na období Cháveze a Madura. Trumpova strategie se naproti tomu snaží tento dlouhý politický proces obejít prostřednictvím přímého ekonomického zapojení Spojených států.
Takový postup může některé investice urychlit, zároveň ale vytváří další právní a politické otázky. Právě nejistota ohledně budoucnosti současných dohod může být pro společnosti zvažující miliardové investice zásadní překážkou. Obnova venezuelského ropného sektoru proto zůstává úzce spojena s problémem, který nelze rychlou obchodní dohodou jednoduše odstranit – s důvěryhodností a legitimitou vlády, která bude zemi dlouhodobě řídit.
