Celosvětové finanční toky se stále výrazněji soustřeďují do infrastruktury a společností spojených s umělou inteligencí. Peníze míří nejen k sedmi velkým technologickým firmám, pro něž Wall Street používá označení „velkolepá sedmička“, ale také k výrobcům součástek a zemím zapojeným do rozsáhlé výstavby datových center.
Rozvoj AI vyžaduje vysoké výdaje na polovodiče, výpočetní techniku a další infrastrukturu. Značná část kapitálu proto proudí od amerických technologických společností k dodavatelům v Asii, především do Jižní Koreje, Japonska a na Tchaj-wan. Tamní firmy patří mezi hlavní výrobce čipů, bez nichž se nová datová centra ve Spojených státech neobejdou.
Výsledkem je hromadění peněz v ekonomikách, které zajišťují klíčové části dodavatelského řetězce. Tyto prostředky následně hledají uplatnění na finančních trzích. V některých případech se vracejí do Spojených států prostřednictvím nákupů akcií a podnikových dluhopisů vydávaných právě firmami, které financují rozvoj umělé inteligence.
Vzniká tak kapitálový okruh, v němž americké technologické skupiny nakupují asijské čipy a část příjmů jejich výrobců se následně přes finanční trhy vrací k americkému technologickému sektoru. Majetek i finanční toky se tím koncentrují v omezeném počtu podniků, odvětví a zemí.
Historické analýzy popisované ve zdrojovém materiálu ukazují, že s růstem finančních přebytků těchto ekonomik se zvyšuje také ochota umisťovat kapitál do rizikovějších druhů aktiv. Současný vývoj tomuto vzorci odpovídá: rostoucí objem peněz směřuje do akcií a podnikových dluhopisů namísto konzervativnějších státních cenných papírů.
Tento přesun se dotýká zejména amerických státních dluhopisů. Pokud část kapitálu, která dříve směřovala do vládního dluhu, přechází do firemních emisí a akcií, poptávka po státních cenných papírech slábne. Na trzích se to projevuje růstem výnosů amerického vládního dluhu; obdobný pohyb je patrný také u dluhopisů dalších zemí.
Vyšší výnos znamená, že vlády musejí za získání kapitálu na dluhopisovém trhu nabízet vyšší úročení. Umělá inteligence tak ovlivňuje nejen technologický sektor, ale nepřímo také podmínky, za nichž si státy půjčují. Dopad se přenáší prostřednictvím změn v tom, kam institucionální i další velcí investoři umisťují dostupné prostředky.
Současně ubývá kapitálu, který by za jiných okolností mohl financovat rozvíjející se země nebo tradiční průmyslová odvětví. Peníze se místo toho koncentrují kolem výstavby infrastruktury pro AI, přestože návratnost těchto rozsáhlých výdajů není zaručena.
Rozmach umělé inteligence mění také strukturu světového obchodu. Spojené státy dovážejí velké objemy polovodičů a souvisejících komponentů z hlavních asijských výrobních center, zatímco platby za toto zboží zvyšují finanční přebytky Jižní Koreje, Japonska a Tchaj-wanu.
Část těchto přebytků se vrací na americké kapitálové trhy, avšak nikoli nutně do státních dluhopisů. Větší podíl získávají cenné papíry soukromých společností navázaných na AI. Obchodní a finanční toky se proto vzájemně posilují: dovoz technologií vytváří přebytky v Asii a ty následně podporují financování amerického podnikového sektoru.
Globální obchodní nerovnováhy se kvůli tomuto přesunu dostávají na úrovně, které světová ekonomika nezažila od roku 2008. Nejde pouze o rozdíl mezi dovozem a vývozem jednotlivých zemí, ale také o následné směrování vzniklých finančních přebytků.
Důsledky budou záviset na tom, zda projekty spojené s umělou inteligencí vytvoří dostatečné výnosy na pokrytí vloženého kapitálu. Pokud by výsledky rozsáhlé výstavby zaostaly za očekáváním, dopad by se neomezil jen na technologické společnosti. Zasáhl by také držitele jejich akcií a dluhopisů, země vyrábějící polovodiče a trhy se státním dluhem, z nichž se část kapitálu přesunula jinam.
