Historie se znovu připomíná, i když v jiných kulisách. V posledních týdnech se stále častěji objevují paralely mezi Monroeovou doktrínou a současnou geopolitickou strategií administrativy prezidenta Donalda Trumpa. Tyto analogie nejsou náhodné – sama americká vláda je aktivně podporuje, mimo jiné prostřednictvím nové strategie národní bezpečnosti. Přesto by bylo zavádějící chápat současné dění pouze jako návrat k ochraně „amerického zadního dvorku“, jak tomu bylo v 19. století. Události ve Venezuele, potenciální kroky kolem Grónska, stejně jako napětí týkající se Ukrajiny či Tchaj-wanu, ukazují na mnohem širší a chaotičtější globální konflikt.
Výstižnějším historickým přirovnáním je takzvaná „velká hra“ – dlouhodobý mocenský zápas mezi Britským impériem a Ruskem v 19. století o nadvládu ve Střední Asii. Tento konflikt nebyl přímou válkou, ale spletí intrik, měnících se spojenectví, zástupných střetů a tichého soupeření o zdroje a vliv. Dnešní podoba této hry má nové aktéry, především Spojené státy a Čínu, ale základní logika zůstává překvapivě podobná. Zvláště výrazně se to projevuje ve třech oblastech: těžbě přírodních zdrojů, mapování strategických území a merkantilistickém soupeření.
V původní velké hře představovaly klíčové bohatství Indie a Střední Asie, kde se soupeřilo o koření, drahé kovy a opium. Dnešní geopolitická soutěž se přesunula především do Latinské Ameriky a Arktidy, kde jsou hlavními lákadly fosilní paliva a vzácné zeminy. Tyto suroviny nejsou důležité pouze z ekonomického hlediska, ale také pro moderní technologie, energetiku a obranný průmysl.
Venezuela a Grónsko v tomto kontextu hrají mimořádně významnou roli. Obě oblasti disponují jak nerostným bohatstvím, tak strategickými přístavy. Stejně jako byla čínská expanze do energetiky a infrastruktury v Latinské Americe jedním z faktorů, které přispěly k americkému tlaku na Venezuelu, stává se Arktida dalším klíčovým bojištěm mezi Washingtonem a Pekingem. Čínské státní společnosti již investují do těžby minerálů v Grónsku a Peking v posledních letech výrazně posílil své diplomatické aktivity v této oblasti.
Spojené státy přitom neusilují pouze o přístup k surovinám, ale také o Arktidu bez čínského vlivu. Čína je však v oblasti polárního kruhu stále aktivnější, často prostřednictvím spolupráce s Ruskem. Region přitom nabízí nejen nevyužitá ložiska fosilních paliv, ale i rybolovné oblasti, nové námořní trasy a strategické možnosti pro podmořskou infrastrukturu.
Aby bylo možné tyto zdroje efektivně využít, je nutné území detailně poznat. Právě zde vstupuje do hry mapování, které je dnes stejně důležité jako v 19. století. Moderní technologie, zejména sonarové systémy, umožňují mnohem přesnější průzkum mořského dna než satelity. Tyto technologie slouží nejen k ekonomickým účelům, ale také k vojenskému plánování a zpravodajské činnosti.
Tento přístup má jasnou historickou paralelu. Britové v době původní velké hry podnikali riskantní mapovací mise mezi Indií a Ruskem, aby zjistili, kudy by mohl postupovat potenciální nepřítel. Jak popisuje Peter Hopkirk ve své knize The Great Game: The Struggle for Empire in Central Asia, mapování a špionáž byly v podstatě totožné činnosti. Stejná logika platí i dnes, kdy státy usilující o zdroje zároveň shromažďují strategická data a provádějí kybernetickou i fyzickou špionáž.
Úmluva OSN o mořském právu stanovuje, že ekonomické zóny států se mohou rozprostírat až 200 námořních mil od kontinentálního šelfu. Přesné určení jeho hranic je proto zásadní. Spojené státy a Rusko se tomuto mapování intenzivně věnují, zatímco Čína dokonce vyslala své ponorky pod arktický led. Tyto aktivity mají zjevně jak ekonomický, tak obranný rozměr.
Cílem této nové velké hry není přímá válka, ale získání náskoku, obsazení klíčových pozic a vytvoření sítě spojenectví, která umožní kontrolu zdrojů a obchodních tras. Taková ofenzivní strategie sice snižuje riziko otevřeného konfliktu, zároveň však vede k neustálým intrikám, menším střetům a napětí na periferii hlavního bojiště.
Stejně jako v 19. století se i dnes spojenectví rychle mění. Tehdy Rusko a Francie v různých obdobích spolupracovaly i soupeřily, zatímco Afghánistán a Persie opakovaně měnily strany. Dnes jsou Čína a Rusko partnery v Arktidě, zatímco spolu s Íránem a Severní Koreou vytvářejí neformální antiamerickou osu. Zároveň však zůstávají tato partnerství křehká.
Ani vztahy Spojených států s tradičními spojenci nejsou bezproblémové. Kanada a Finsko mají být klíčovými partnery v nové strategii průmyslu stavby lodí, ale i zde se objevují rozdílné zájmy. Evropa je navíc hluboce rozdělená, a to nejen v otázce Venezuely, ale i ohledně případné anexe Grónska. Nízká ochota evropských obyvatel bránit své země naznačuje, že merkantilismus pohánějící USA i Čínu bude spíše založen na ekonomickém tlaku než na vojenské síle.
Původní velká hra se odehrávala prostřednictvím zástupných konfliktů a stejný model se rýsuje i dnes. Evropa, Korea, Japonsko, Austrálie, části Afriky a Latinské Ameriky se budou muset postupně rozhodovat, kam se přikloní. Tento proces nebude krátký. Jak poznamenává Hopkirk, velká hra možná nikdy neskončila a jen plynule přešla do studené války. Stejné obavy, podezření a nedorozumění jsou patrné i dnes. Minulost totiž nikdy zcela nemizí – pouze mění podobu.
