Český státní dluh pokračuje v růstu a během prvních devíti měsíců letošního roku dosáhl nové historicky nejvyšší hodnoty. Podle čtvrtletní zprávy ministerstva financí se zadlužení státu od začátku roku zvýšilo o 204,6 miliardy korun na 3,882 bilionu korun. Rostoucí dluh zároveň znamená vyšší výdaje na jeho obsluhu, které by letos mohly poprvé překročit hranici 100 miliard korun.
V přepočtu na jednoho obyvatele České republiky připadá na státní dluh teoreticky 356 046 korun. Tento údaj sice nepředstavuje skutečný finanční závazek jednotlivých občanů, ale ilustruje rozsah veřejného zadlužení.
Zhoršuje se také poměr státního dluhu k velikosti ekonomiky. Na konci září dosáhl 43,9 % hrubého domácího produktu (HDP), zatímco na začátku roku činil 42,9 %.
Ministerstvo financí očekává, že zadlužení bude pokračovat v růstu i během posledního čtvrtletí. Podle červencové aktualizace strategie financování by státní dluh mohl do konce roku dosáhnout 3,991 bilionu korun, tedy téměř čtyř bilionů.
Významným problémem přitom není pouze samotný objem dluhu, ale také jeho rostoucí cena. Výdaje na úroky a související obsluhu státního zadlužení se zvyšují v době, kdy na světových trzích rostou výnosy státních dluhopisů.
Vyšší náklady na financování tak představují další tlak na státní rozpočet, který již za první tři čtvrtletí vykázal schodek 194,5 miliardy korun.
Podle ministerstva financí dosáhl český státní dluh na konci třetího čtvrtletí 3 882,2 miliardy korun.
Proti konci loňského roku, kdy činil 3 677,6 miliardy korun, se zvýšil o 204,6 miliardy korun. Jde o další pokračování dlouhodobého růstu zadlužení českého státu.
Hlavním důvodem je potřeba financovat schodky státního rozpočtu a zároveň zajistit prostředky na splácení dříve vydaných dluhopisů.
Na konci září dosahoval deficit státního rozpočtu 194,5 miliardy korun, což představovalo významnou část letošní potřeby financování.
Je však důležité rozlišovat mezi rozpočtovým schodkem a změnou celkového státního dluhu.
Schodek vyjadřuje rozdíl mezi příjmy a výdaji státního rozpočtu za určité období. Státní dluh naproti tomu představuje stav nesplacených závazků, jejichž výše se může měnit také v důsledku emisí dluhopisů, splátek a řízení peněžních rezerv.
Obě hodnoty proto nemusí být totožné.
Český stát své finanční potřeby pokrývá především prostřednictvím vydávání státních dluhopisů. Vedle nich může využívat také státní pokladniční poukázky, přímé úvěry nebo financování od Evropské investiční banky.
Vydávání nových dluhopisů přitom nemusí vždy znamenat, že stát získává prostředky na nové výdaje.
Část emisí slouží k refinancování starších závazků, jejichž splatnost právě nastává. Stát tak nahrazuje jeden dluh novým, často za odlišných úrokových podmínek.
Právě schopnost refinancovat existující závazky za přijatelnou cenu patří mezi nejdůležitější úkoly řízení státního dluhu.
Podle aktuální strategie ministerstva financí by zadlužení mohlo do konce roku dosáhnout 3,991 bilionu korun.
Pokud se tento výhled naplní, zvýší se státní dluh ve srovnání s koncem roku 2025 přibližně o 313 miliard korun.
Poměr státního dluhu k HDP by měl zároveň vzrůst na 44,4 %.
Tento ukazatel je pro hodnocení zadlužení důležitější než samotný nominální objem dluhu, protože zohledňuje velikost ekonomiky, z jejíchž příjmů stát své závazky dlouhodobě financuje.
Pokud dluh roste rychleji než nominální HDP, poměr zadlužení k ekonomickému výkonu se zvyšuje.
Právě takový vývoj naznačují letošní údaje, podle kterých se podíl státního dluhu na HDP zvýšil od začátku roku o jeden procentní bod.
Pohled na delší časové období ukazuje, jak výrazně české zadlužení vzrostlo.
Ještě na konci roku 2019 činil státní dluh 1,640 bilionu korun. Na konci roku 2025 již dosahoval 3,678 bilionu korun a během letošních prvních devíti měsíců se přiblížil hranici 3,9 bilionu.
Od konce roku 2019 tak nominální státní dluh vzrostl o více než 2,24 bilionu korun.
Dlouhodobá čísla potvrzují, že tempo zadlužování v posledních letech výrazně převýšilo vývoj v předchozím období, kdy se nominální dluh několik let pohyboval přibližně mezi 1,6 a 1,7 bilionu korun.
Vedle rostoucího objemu státního dluhu představují pro veřejné finance stále významnější problém také náklady na jeho financování.
Podle ministerstva financí dosáhly čisté výdaje na obsluhu státního dluhu během prvních tří čtvrtletí 74 miliard korun.
Za celý letošní rok by se měly zvýšit na 110 miliard korun, zatímco loni činily 98,1 miliardy korun.
Pokud se tento výhled naplní, meziročně vzrostou přibližně o 11,9 miliardy korun, tedy o více než 12 %.
Vyšší výdaje souvisejí především s rostoucím objemem zadlužení. Čím více prostředků si stát půjčuje, tím větší objem závazků musí financovat a postupně splácet.
Významnou roli však hrají také úrokové sazby, za které se stát financuje prostřednictvím dluhopisového trhu.
V posledním období dochází na světových trzích k růstu výnosů státních dluhopisů, což zvyšuje náklady na nové emise a refinancování starších závazků.
Pro český rozpočet to znamená, že nahrazování dříve vydaných dluhopisů novými může být dražší, pokud jsou aktuální tržní výnosy vyšší než sazby původních emisí.
Úrokové náklady se však nezvyšují okamžitě u všech existujících dluhopisů.
Většina státních dluhopisů má předem stanovené podmínky financování, a změny tržních úrokových sazeb se proto promítají do rozpočtu především postupně při vydávání nových závazků.
Důležitým faktorem je v této souvislosti splatnost dluhového portfolia.
Průměrná doba do splatnosti českých státních dluhopisů činí 6,2 roku, což se blíží strategickému cíli ministerstva financí stanovenému na 6,5 roku.
Delší průměrná splatnost snižuje potřebu refinancovat velkou část dluhu během krátkého období.
Stát tak získává větší prostor pro rozložení splátek a může částečně omezit dopad krátkodobých výkyvů na finančních trzích.
Na druhé straně může dlouhodobější financování za určitých tržních podmínek znamenat vyšší úrokové náklady než krátkodobé půjčky.
Ministerstvo proto musí při správě dluhu hledat rovnováhu mezi cenou financování a rizikem, že bude nutné velký objem závazků refinancovat v nepříznivé době.
Rostoucí náklady na obsluhu dluhu mají také přímé důsledky pro státní rozpočet.
Prostředky vynaložené na úroky nelze současně využít na jiné veřejné výdaje, například investice, infrastrukturu nebo poskytování veřejných služeb.
To neznamená, že veškeré zadlužování je automaticky ekonomicky nevýhodné. Důležitý je také účel, na který stát vypůjčené prostředky využívá, a jeho dlouhodobý dopad na ekonomiku.
Pokud však zadlužení roste dlouhodobě a výdaje na jeho obsluhu se zvyšují, může se postupně zmenšovat prostor pro další rozpočtová rozhodnutí.
Očekávaných 110 miliard korun na obsluhu dluhu tak představuje významnou položku veřejných financí, jejíž vývoj bude důležitý i v následujících letech.
Ministerstvo financí zveřejnilo také aktuální strukturu investorů, kteří drží české státní dluhopisy.
Největší skupinu představují domácí banky, které vlastní přibližně 40 % českých státních dluhopisů.
Bankovní sektor tak hraje klíčovou roli při financování českého státu a představuje významného kupce jeho dluhových cenných papírů.
Další důležitou skupinou jsou zahraniční investoři, na které připadá přibližně 28 % dluhopisového portfolia.
Jejich zájem je významný z hlediska dostupnosti kapitálu a schopnosti státu získávat prostředky také mimo domácí finanční trh.
Zahraniční poptávka však může být citlivá na globální vývoj úrokových sazeb, měnových kurzů a hodnocení rizikovosti jednotlivých ekonomik.
Vedle bank a zahraničních investorů se na držbě státních dluhopisů stále výrazněji podílejí také české domácnosti.
Jejich podíl vzrostl na 5 %, zatímco na konci prvního pololetí dosahoval pouze 3,1 %.
Významnou roli v tomto zvýšení sehrálo obnovení programu Dluhopisů Republiky, jehož první letošní upisovací období se uskutečnilo v červenci.
Ministerstvo tehdy nabídlo občanům tříměsíční a dva typy pětiletých dluhopisů.
Celkový objem nákupů v první emisi dosáhl 74 miliard korun, což představovalo významný příliv prostředků od domácích investorů.
Zvýšení podílu domácností naznačuje, že státní dluhopisy mohou v českém finančním systému získávat výraznější postavení také jako produkt určený běžným občanům.
Pro stát jde o další způsob diverzifikace financování, protože není závislý výhradně na domácích bankách a institucionálních investorech.
Zároveň však platí, že prodej dluhopisů občanům nemusí automaticky znamenat levnější financování.
Důležitá je především výše nabízeného výnosu, administrativní náklady a srovnání s podmínkami, za kterých stát získává prostředky na institucionálním trhu.
Obnovení retailového programu proto představuje nejen investiční příležitost pro domácnosti, ale také další součást širší strategie financování státního dluhu.
Z dlouhodobého pohledu je přitom podstatné, že objem českého zadlužení roste již několik let.
V roce 1993 činil státní dluh pouze 158,8 miliardy korun. V roce 2008 se přiblížil hranici jednoho bilionu korun a v roce 2020 již překročil dva biliony.
Následný růst byl ještě výraznější.
Na konci roku 2022 dosahoval dluh 2,895 bilionu korun, v roce 2023 překročil tři biliony a na konci roku 2024 činil 3,365 bilionu korun.
Současných 3,882 bilionu korun tak představuje další historické maximum.
Při hodnocení tohoto vývoje je však důležité zohledňovat nejen nominální částky, ale také vývoj HDP, inflace a nákladů na financování.
Rostoucí ekonomika může dlouhodobě zvládat vyšší nominální objem dluhu, pokud současně vytváří dostatečné příjmy a udržuje stabilní veřejné finance.
Naopak dlouhodobé schodky a rychle rostoucí úrokové výdaje mohou postupně omezovat schopnost státu reagovat na budoucí ekonomické problémy.
Český státní dluh se tak přibližuje hranici čtyř bilionů korun v době, kdy rostou také náklady na jeho obsluhu.
Pro další vývoj bude zásadní především hospodaření státního rozpočtu, vývoj ekonomického růstu a podmínky na dluhopisovém trhu.
Pokud se naplní aktuální výhled ministerstva financí, letošní rok skončí s rekordním zadlužením 3,991 bilionu korun a náklady na jeho obsluhu dosáhnou přibližně 110 miliard korun.
To potvrzuje, že řízení veřejného dluhu bude v následujících letech patřit mezi klíčové výzvy českých veřejných financí.
