Ústředním prvkem ekonomické politiky prezidenta Donalda Trumpa jsou cla, která nyní Bílý dům prezentuje jako zdroj financování takzvaných „celních dividend“.
Tyto šeky ve výši 2 000 dolarů mají být zaslány většině Američanů. Administrativa navíc prezentuje tuto dividendu jako dárek, který má kompenzovat údajně vysoké ceny dovozů a pomoci „zlepšit dostupnost“ zboží.
Za příznivě znějícím politickým sloganem se však skrývá zásadní problém: čísla nevycházejí.
Celkové výnosy ze všech celních sazeb dosáhly v roce 2025 přibližně 195 miliard dolarů. Nezávislé analýzy však ukazují, že samotné rozeslání „celní dividendy“ daňovým poplatníkům s příjmem pod 100 000 dolarů by stálo 280 až 450 miliard dolarů. V praxi by tedy vláda utrácela více než dvojnásobek toho, co cla skutečně přinášejí.
A přestože administrativa mluví o dividendě, která má být „z peněz vybraných od dovozců“, realita je odlišná. Dividenda zisk nerozdává — pouze přerozděluje vybrané daně. V tomto případě by šlo o deficitně financovaný transfer, a to v době, kdy se očekává federální deficit ve výši 1,8 bilionu dolarů.
Klíčové je i to, že peníze, o kterých vláda mluví, už jsou dávno zahrnuté ve federálním rozpočtu. Kongres je použil jako kompenzaci při schvalování velkého balíčku daňových změn One Big Beautiful Bill. Tyto příjmy tak již byly „utraceny“ na snížení daňové zátěže — a nelze je využít podruhé.
Pokud by Bílý dům trval na tom, že šeky vyplatí, muselo by být vše financováno na dluh. Jde tedy spíše o účetní trik než o dividendový program.
Z ekonomického hlediska plán navíc nevychází ani v samotné podstatě: cla jsou vždy daní, kterou platí Američané, nikoliv zahraniční výrobci. Vybrané prostředky se přes Washington vrací veřejnosti až po odečtení administrativních nákladů, což je v konečném důsledku extrémně neefektivní způsob, jak domácnostem jakkoliv „pomoci“.
Přímá distribuce stovek miliard dolarů by představovala další významný poptávkový impuls, a to bez toho, aby se zvýšila nabídka zboží a služeb. Tím spíše, že cla sama o sobě nabídku omezují, protože zdražují dovážené produkty. Kombinace menší nabídky a vyšší poptávky pak vytváří prostor pro růst cen — přesně to, čeho se Američané v průzkumech nejvíce obávají.
Vedle ekonomického problému ale existuje i zásadní právní limit. Prezident nemůže jednostranně vydávat šeky daňovým poplatníkům. Podle ústavní klauzule o přidělování prostředků musí výdaje schválit Kongres. I samotní členové administrativy připustili, že podpora Kongresu bude nezbytná.
Jenže v Kongresu není nálada na další navyšování již tak rekordního dluhu, který přesahuje 38 bilionů dolarů. Někteří republikáni navrhují, aby příjmy z cel byly použity na snížení zadlužení, nikoliv na jeho prohloubení. Demokraté zase nemají motivaci pomáhat prezidentovi v předvolebním roce tvořit politicky atraktivní šeky financované z deficitu.
Administrativa tak stojí před jasným obrazem: cla měla být pilířem ekonomického oživení. Měla chránit americkou výrobu, přinést vyšší příjmy a zvýšit soběstačnost. Praxe však ukazuje, že tato strategie přinesla vyšší ceny, problémy v dodavatelských řetězcích a rozčarování voličů.
Nápad „celní dividendy“ proto působí spíše jako snaha zakrýt neúspěchy politiky, která nesplnila očekávání. Přestože může být představa šeků na 2 000 dolarů politicky lákavá, nezmění ekonomický fakt, že cla Američanům peníze odebírají — ne rozdávají.
Jednoduché řešení existuje: cla zrušit.
Pro většinu domácností by to znamenalo nižší ceny, méně narušení dodavatelských řetězců a nižší tlak na inflaci. A také by to zbavilo vládu potřeby kompenzovat problémy, které sama vytvořila.
Přiznat, že experiment s cly nefungoval, může být politicky bolestivé. Ale pokračovat ve strategii, která zvyšuje náklady pro domácnosti i firmy a zároveň zhoršuje deficit, by bylo ještě horší. Pokud chce Washington opravdu řešit téma dostupnosti, musí začít u zdroje problému — nikoliv jej maskovat předvolebními šeky.
